Jak jsem potkal ryby

Irena Burešová
154
Cerekvice nad Bystřicí
50777
Česká Republika

: 776739411
: irenairenovita@centrum.cz

Jak jsem potkal ryby (tam, kde by je nikdo nečekal)

Tak a teď by možná mělo přijít něco hodně krásného a romantického, něco, co se odehrává v nedotčené a dokonalé  přírodě, něco, na co člověk po dlouhý čas nezapomene, že?

Posuďte sami, jestli budou očekávání splněna.

Jeli jsme s přítelem do lesa na dřevo, se kterým se už delší dobu „potýkáme“. Dřina, ale pěkná.  V přírodě, v „zelenu“, v tichu. Prořezávání hustě rostoucích označených stromů – snad pomoc lesu i nám. Těšila jsem se na ten klid, který tam vždy najdeme. Psy, které jsme vždycky brali s sebou, jsme tentokrát nechali doma, neboť nás páni myslivci poučili, že bychom o ně mohli lehce přijít. Ruší přece zvěř, ničí les. Jejich právo posvěcené zákonem, se musí respektovat, pokud člověk o své „čtyřnoháky“ (mimochodem máme tři – nalezence, co se někomu nehodili, a pro jednoho hledáme hodného pánaJ) nechce přijít, ať už si o tom každý myslí cokoliv. No a věřte, nic moc dobrého si o tom zrovna já opravdu nemyslím, tohle se mi jako zájem přírody vážně nezdá.

Zaparkovali jsme auto na lesní cestě a chystali se pokračovat se vším potřebným na naše místo, když nás nadobro zmrazil hrozný obraz. Na lesní cestě před námi ležela hromada ryb. Zůstali jsme stát, jak vytesaní z kamene, na ryby jsme do lesa opravdu nešli. Ryby ležely jedna přes druhou, na první pohled se zdálo, že jsou mrtvé, ale když jsme se k nim přiblížili, spatřili jsme jejich „boj o přežití“. Mrskaly sebou, lapaly po dechu, jejich oči byly živé, jasné, ale naprosto odevzdané. Protože dost špatně snáším jakékoliv utrpení všeho živého, zachvátilo mě zoufalství. Stála jsem, bulela jak želva, a nemohla pochopit, jak tohle mohl člověk, který se řadí na samý vrchol žebříčku všeho živého, udělat. Začala jsem se obávat o svůj, snad zdravý, rozum. Cítila jsem šílenou bezmoc, nevěděla jsem, jak začít, pomáhat, bojovat, zdálo se mi to beznadějné. Pak přišla fáze nenávisti a vzteku, touha po potrestání toho dotyčného. Zavolala jsem na policii v touze po spravedlivé odplatě.

Mezitím jsme začali ryby, které se hlásily o život, vyndávat z hromady, kde ležela i těla bez hlav a jinak znetvoření poslové Vánoc. Oddělovali jsme život od smrti. Moje mysl šílela při vybírání těch živých z mrtvých, bála jsem se – fobie ze všeho neopeřeného, neosrstěného a z krve vzala za své, bála jsem se – že některého živáčka zapomeneme na hromadě, bála jsem se – že to nestihneme včas. Pospíchali jsme, nosili je do velké kaluže, která byla kousek vedle. Nakládali jsme je pak do tašek a vozili je pouštět do nedalekého rybníčku.

Policie přijela velmi rychle. Vyfotila, konstatovala, že jde dle zákona o nalezení věci, nastínila další možný postup. Dojela pro starostku obce, která byla pohledem na spoušť taky konsternována. Nabídla pomoc při odvážení, protože jsme postupně zjistili, že živých ryb je asi 95 procent, tedy spousta práce před námi, navíc se blížila tma.

Dojela jsem domů pro kýble, protože tašky váhu nevydržely. Nakládali jsme ryby a jezdili sem tam mezi rybníkem a lesem. Starostka obce Skála, Zuzana Jezberová, přijela během chvíle s celou svou rodinou. Taky se spoustou kbelíků a s vozíkem za auto. Spěchali jsme, aby nás nezastavila tma. Stihli jsme to tak tak. Když jsme všichni společně pouštěli poslední ryby do vody, zjistila jsem, že se můj vztek, zoufalství a touha po pomstě rozpustila, nezbylo po ní ve mně ani stopy. Poděkovali jsme za pomoc, popřáli hezký čas adventní, rozloučili se, a ještě chvíli zůstali sedět u rybníka.

Dívala jsem se na hladinu, na les kolem, na tmavé nebe. Cítila jsem štěstí a radost, že se nám to povedlo, ač se to zdálo v první chvíli nemožné. Prosila jsem za pokoj těch zachráněných i mrtvých a „posílala“ lásku…… I tomu, kdo tohle udělal. Myslím, že se mi podařilo dokonale pochopit větu z bible „odpusťte jim, neboť nevědí, co činí“. Jistě taky nedělám spoustu věcí správně, protože „nevím“. Už netoužím po trestu a pomstě, ale po tom, aby v sobě každý našel spoustu lásky a soucitu, což by mu nedovolilo činit druhým utrpení.

Přijeli jsme domů zmrzlí a utahaní, zatopili si v kamnech a koukali do akvária na vodní život. Myslela jsem na ryby v rybníku a na toho, kdo řídil naše kroky tak, abychom byli ve správnou dobu na správném místě. Děkovala jsem v duchu za nejkrásnější 1. adventní neděli, kterou mi bylo umožněno zažít. Děkovala jsem Zuzaně a její rodině, že neváhali strávit netradičním způsobem právě tento čas, že mi pomohli vylepšit pohled na člověka, pána tvorstva. Nejsou všichni stejní, je tu naděje. Jsem ráda, že jsem ovládla svou impulsivnost, která mi zpočátku velela zviditelnit tuhle špatnost v mediích, a nepřidala tak svým „troškem do mlýna“ negativ a nechvalných senzací, které nám jsou ke konzumaci každý večer předkládány ve zprávách TV.

Možná se teď najde někdo, kdo po přečtení těchto řádků usoudí, že se zabývám nedůležitými věcmi, kterým nerozumím, a že jsme dokonce udělali z jeho pohledu něco špatného. Počítám s tím, ale i tak na něj myslím v dobrém.

Zloba plodí zlobu, láska a odpuštění zase lásku a odpuštění.  

Přeji všem lidem a tvorům na téhle planetě i jinde, aby se nenechali „strhnout dobou“ a prožili krásný čas adventní a klidné svátky opravdu ve jménu toho, kdo nám je „přinesl“. A ještě jednou děkuji…….:-)                                               

                                                                                       Irena Burešová