Když jsem srdcem u koní

Květa Hartmanová
Česká Republika

: Kveta.hartmanova@seznam.cz

Při vyslovení slůvka kůň to ve mě vyvolá vzpomínky na prožité chvíle ve stáji ve Svinčicich na Mostecku. Bylo to v zimě, kdy mě Milena vzala sebou, a já si připadala, že jsem v úplně jiném světě. Roxana, tak se jmenovala kobylka, která uměla prosit o cukr a byla to také první kobylka, na které jsem se učila jezdit.

Vychutnávala jsem si ten pocit, kdy se říká, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Nebylo to však jen ježdění na koni, ale take práce, jako třeba vykydat hnůj, vyhřebelcovat koně, nakrmit je a napojit. Tehdy tam ještě neměli zařízení, ktere samo napoušťelo vodu, a tak jsme ji museli nosit v kbelíkách. Naštěstí tam bylo dost lidí a málo koní. Dnes tam už jsou nové stáje a daleko víc koní. Den mi tam utekl, ani jsem nevěděla jak.

Jezdila jsem tam jen o víkendu. Vždy v sobotu ráno jsem pospíchala na tramvaj a přestupovala jsem ještě ve starým Mostě na autobus. Při první jízdě jsem se obávala, že když řeknu "Svinčice", tak mě průvodčí vyhodí z autobusu. Vracela jsem se domů až večer, kdy jsem byla unavená,ale šťastná. Jezdila jsem tam do doby, než jsem se provdala a po té jsme se odstěhovali. Dost se mi stýyskalo a litovala jsem, že jsem se provdala za muže, který mě neměl moc rád. Brzy se ukázalo, že má radši hospodu a kamrády.

Trvalo sedm let, než jsem se mohla zase podívat do vesničky jménem Svinčice. Za tu dobu změnila svou tvář. Postavili tam další nové stáje, krytou jízdárnu, dokonce i hotel. Setkala jsem se tam i s novými lidmi. Z těch, co jsem znala, už jich tam moc nebylo. Začala jsem tam jezdit znovu. Tentokrát jsem měla sebou mé tři syny. Koně je nadchli stejně jako mě, a tak jsme volné chvíle trávili většinou mezi koňma a máme dost na co vzpomínat.

Ze starych známých tam zůstali Peťan, Mára, Milena a Zděnda. Vedoucím byl pan Podolán a jestli neumřel, tak tam je možná dodnes. Šéfoval tomu od začátku. Peťan měl na starosti dostihové koně, Mára zase plemenný hřebce.

Stalo se jednou, že jsem zůstala v sobotu doma, když odpoledne zazvonil kdosi na zvonek a za dveřmi stál Jirka(můj syn)s ovázanou hlavou v doprovodu Peťana. Že prý ho zranil kůň na hlavě. Jirka byl už tehdy takový dobrodinec, a když viděl že dvě kobylky zůstali ve stáji, zatímco měli být ve výběhu, rozhodl se je pustit ven. Netušil ale, že jsou na sebe zvyklé tak, že při jejich pouštění musí dodržovat určitá pravidla. A tak se stalo, že nechal otevřený box při puštění druhé kobylky, kam za ním přišla ta, co ji pustil jako první. V momentě, kdy se Jirka otočil, stála na zadních. Jirka už neměl kam uhnout, a tak se mu svezla kopytem po hlavě. Při tom může mluvit o štěstí, že nebyla okovaná. Dopadlo by to zřejmě hůř. Takhle měl v uvozovkách jen dva stehy na hlavě.

Netušila jsem, že podobných průšvihů bude mít Jirka víc. Popíjela jsem kávu v místní kantýně, kam za mnou přiběhl Mára celej zelenej s takřka smrtelným potem na čele. "Právě jsem seřval Tvýho syna,myslel jsem, že ho zabiju" byla jeho slova, když mě viděl. "Přišel jsem do stáje a vidím jak Jirka poušti hřebce do uličky". Jirka na svoji obhajobu povída: "Viděl jsem podle cedulek na dveřích, že jsou ve špatným boxu, tak jsem je jen dával na správný místo". Jenže si bohužel neuvědomoval, co dokáží hřebci udělat, když se dostanou k sobě. To může Jirka zase mluvit o štěstí, že se mu nic nestalo. Příště vám budu vyprávět něco příjemnějšího.