Můj pohled na chov I.díl

Datum vydání: 14.01.2008
Rubrika: Příběhy
stáhnout přílohu

Na Adélku se chodím dívat pravidelně několikrát do týdne. Někdy si přečtu nějaký ten článek nebo prohlédnu fotogalerie, ale vždy jen jako pasivní uživatel. Nyní jsem se rozhodla, že se zapojím i aktivně. Donutil mě k tomu fakt, jak se zde v poslední době začaly rozebírat vztahy mezi chovateli, množiteli – ano, říkám to otevřeně, protože tito lidé bezmyšlenkovitě naplácají koťata, aniž by o tom něco věděli - a zbytkem kočkomilstva. Je mi 21 let, studuji vysokou školu v Praze a mám 4 kočky.

Když jsem ještě chodila na „základku“, tak jsem nechápala svoje dvě spolužačky, které se denodenně dokázaly bavit o kočkách. Dokázaly o nich mluvit hodiny.. Ovšem pochopila jsem je až asi za 3 roky, kdy už jsem chodila na střední školu.

Jednoho večera, kdy jsem jako každý týden roznášela letáky, jsem na ulici uviděla malé rezavé koťátko. Šlo za mnou celou cestu a já jsem se rozhodla, že si ho vezmu domů. Jenže nastal malý problém – mamka. Nikdy jsme kočku neměli, vždy jenom psy. A navíc jsme jednoho zrovna měli doma. Vymyslela jsem ďábelský plán. Zavolala jsem sestře, že jsem našla kotě a že si ho chci nechat a budu potřebovat její pomoc, abychom ho propašovaly domů. Můj plán spočíval v tom, že kočku budeme držet aspoň týden u nás v pokojíčku a potom ji ukážeme mamce a ono se jí ho zželí a nechá nám ho doma. Jenže můj plán nevyšel. Mamka naši ďábelskou lest odhalila hned mezi dveřmi. Jakmile uviděla kocourka, tak už byl náš. Bobinek – tak jsme mu začali říkat - se stal členem naší rodiny. I naše argentinská doga, která měla kočky ráda výhradně jako součást svého jídelníčku se s ním skamarádila. Věděla, že je členem rodiny a že mu nemůže nic udělat. A tak jsme si poklidně začali žít bok po boku v domácnosti s kočkou.

Neuplynul ani rok a pořídili jsme si druhou kočku. Tentokrát jsem se rozhodla, že si pořídím siamskou kočku. Protože jsem byla stále studentkou střední školy a moje příjmy z brigád, které jsem provozovala už od svých 15ti let, nebyly příliš vysoké, rozhodla jsem se pořídit kočku bez PP, protože to pro mě byla schůdnější varianta, než kočka s PP. A od té doby máme Máju.

Uplynuly asi další 2-3roky a s mamkou a sestrou jsme se rozhodly, že se přestěhujeme do rodinného domku. Už nás nebavilo být v paneláku, kde člověk nemá pořádně soukromí. Tak jsem si na mamce vynutila, že chci další kočku. Byly jsme rozhodnuté, že chceme britskou modrou. Nejdříve jsem přemýšlela nad britkou bez PP, ale po velkém přemýšlení jsem se rozhodla pro britku s PP. Chtěla jsem se začít zabývat chovem koček. Teď máme britky 2 a pro třetí si zanedlouho pojedeme do zahraničí a stejně jsem se nakonec nestěhovaly. Nejsem žádný fracek s rodiči, kteří mají naditá konta. Se sestrou žijeme jen s mamkou, která se o nás stará sama, protože náš otec nestojí za nic. Od 15ti let chodím na brigády, nejdříve 4 roky roznášení reklamních letáků, v Praze různé doplňování zboží v supermarketech, ale teď už jsem si konečně sehnala pořádnou práci u velké telekomunikační společnosti. To jsem chtěla uvést jen z toho důvodu, aby někdo nemohl říct, že jsem zbohatlík, který si může dovolit chovat kočky.

A už je to tady. Proč jsem chtěla začít s chovem koček? Abych nemusela chodit do práce a vydělávaly na mě kočky tím, že budou rodit koťata a já z těch peněz potom budu žít? To v žádném případě!!! Chov koček totiž není o tom, že se narodí koťata a vy je prodáte a jste v balíku! S chovem jsem začala, protože kočky jsou zvířata, která jsou mi k srdci mnohem blíž než mnohdy kterýkoliv člověk. Lidé na sebe dokáží být zlí, dělat si naschvály.. Toto by vám kočka nikdy neudělala, pokud se k ní chováte s láskou a nadevšechno ji milujete. Pro mě jsou kočky přítelem, jsou mi něčím, bez čeho si už nedokážu představit svůj život, jsou jeho nedílnou součástí. A tak jsem se rozhodla, že se chci kočkám věnovat „profesionálně“. Před nedávnem jsem si registrovala chovatelskou stanici, kočenky mám už 4 a budu jich mít 5 a do budoucna ještě určitě nějaké přibudou. Příští týden se stěhujeme do domečku. Největší roli v našem stěhování hrají kočky. Chceme, aby měly více prostoru, mohly si jít na zahradu, kde plánujeme udělat voliéru. Mamka chce znovu pokračovat v chovu argentinských dog.

Chtěla bych jen říct, že chov koček není výdělečná činnost. A kočky v žádném případě nechovám (ono to ale ani nejde) pro peníze. Když si spočítáte všechny investice, které vložíte do spokojeného života svých miláčků, tak se nikdy nemůžete dostat prodejem koťat do plusu. Protože ono všechno něco stojí. Mohla bych tady začít s výčtem výdajů, ale myslím, že stačí částka, kterou jsem ZATÍM do svého chovu a kočiček investovala. Jě to něco okolo 50000Kč, do kterých nepočítám krmivo, stelivo, pamlsky a hračky. A to jsem začala s chovem v říjnu roku 2006. Například teď jsem koupila Bobinkovi obojek se známkou, kdyby se nám v našem novém domově někde zaběhl, ať případní nálezci vědí, kam se mají obrátit. Ten stál 300Kc. Žádná koťata jsme ještě neměli a budeme mít nejdříve koncem tohoto roku. Na jakou částku myslíte, že se suma vyšplhá, až se koťata narodí? Když tam připočítám položku za krytí kocourem, za rodokmeny pro koťata, dvakrát očkování pro každé z nich, odčervení atd atd. Mohla bych pokračovat výčtem dalších nutných věcí, jako je případná nutnost dokrmování, výdaje za veterináře, krmení, několikanásobně větší spotřeba steliva atd atd. Když se tedy snažíte tvrdit, že jsou kočky chovány pro peníze, tak mi ukažte množitele koček, který bezmyšlenkovitě naplácá koťata, neudělá ani ty nejmenší vyšetření koček a Bůh ví, jestli budou koťátka očkovaná alespoň základní vakcínou. Potom mi řekněte, kdo má kočky pro peníze a kdo pro radost.

Chov koček není jen o tom sem tam udělat koťata, ale je také o tom, zušlechťovat a zdokonalovat plemeno. Dodržovat standart a snažit se mu co nejvíce přiblížit. A to nejde bez dokonalého zvládnutí genetiky, bez znalosti linií koček nejen u nás, ale i v Evropě, která je potřeba pro vybrání toho správného krycího kocoura, případně pro výběr importované kočičky nebo kocourka. Je totiž také potřeba oživit krev zahraničním zvířetem pro rozšíření krevní linie, pro začlenění další krve do českého chovu, aby nedocházelo k příliš častému příbuzenskému plemenění. Nezasvěcený pozorovatel může tvrdit, že chovatelé mají kočky jen pro peníze. Přiznám se, že jsem si to myslela také, ale když se člověk dostane do tohoto procesu, tak pozná, že to je spíš o těch výdajích než příjmech. Kdybych se teď měla rozhodnout, jestli chci zpět ty peníze, které jsem do koček investovala a všechny moje miláčky ztratit nebo jestli chci nadále pokračovat v tom, co teď dělám, tak mám jednoznačně rozhodnuto. Chci pokračovat! Chci se věnovat svým miláčkům, chci jim být přítelem a chci, aby byli přítelem oni mně. Protože o tom to všechno je, o lásce a přátelství mezi člověkem a zvířetem, ne o penězích. Nic Vám nenahradí pohled na vaši neúnavně kuličku aportující kočku, na rozvaleného medvídka v posteli, který slastně vrní, když ho drbete v kožíšku.

Chov koček je jednoduše hodně drahý koníček, který ovšem naplňuje můj život láskou a něčím, co pozná jen ten kdo má doma stejně oddané a milující kočičáky jako mám já. Tímto bych chtěla poděkovat mé mamince, bez které bych nikdy neměla to, co mám teď.